Tři orlí péra (nášivka)

Nášivka Tři orlí péra
(současná podoba)

Mlčet a nevydat ani hlásku po celých dvacet čtyři hodin. Ovládnout svůj hlad a nepozřít jediné sousto. Strávit celý den o samotě a nebýt kýmkoliv spatřen. To jsou ve stručnosti pravidla zkoušky Tři orlí péra, kterou se na svých táborech snaží pokořit generace táborníků již více než sto let. Víme téměř jistě, že tyto obtížné úkoly tvořily součást táborového života i u komárovských skautů. A protože je jejich historie velice zajímavá, rozhodl jsem se o nich zmínit i na těchto stránkách.

Některé pasáže následujícího článku zde publikuji s laskavým svolením redakce časopisu Skautský svět, v jehož čtvrtém čísle ročníku 2017 bylo otištěno rozsáhlé povídání ku příležitosti stého výročí vzniku této zkoušky, a které mi posloužilo jako bohatý zdroj informací. Velké díky patří rovněž Romanu Šantorovi – Bobovi ze Skautského institutu, díky kterému jsem měl možnost zúčastnit se v září 2017 Putování za třemi orlími péry, a vyrazit tak po stopách a místech s nimi souvisejících.

Zkoušku Tři orlí péra mohli podstoupit první odvážlivci v roce 1917, ale její počátek lze vystopovat ještě o rok dříve. Nedaleko Hýskova, v lesích okolo berounského vrchu Plešivec, tábořily v létě 1916 dva skautské oddíly. Pražská devítka a vodní Pětka pod vedením známého skautského činovníka a spisovatele Jaroslava Nováka – Braťky. Tábor tehdy navštívil také Miloš Seifert, profesor berounského gymnázia, veliký příznivec Ernesta Thompsona Setona a propagátor jeho woodcraftu. Ten zde pravděpodobně vyprávěl tábořícím skautům o systému woodcrafterských zkoušek Orlích pér, což zřejmě inspirovalo vedoucího Pětky k vytvoření speciální skautské zkoušky. Ta, ač nesla již od počátku název Tři orlí péra, obsahovala původně úkolů více: celodenní hladovění, slušnou mluvu, přespání v lese, zkoušku osamělosti a nakonec museli skauti podstoupit tři rány prutem po nahých zádech.

Místo, kde v roce 1916 a 1917 tábořili skauti z pátého a devátého pražského oddílu, a kde se začala psát historie zkoušky Tři orlí péra

O rok později, v průběhu tábora na stejném místě jako v loni, si již mohli první skauti vyzkoušet na vlastní kůži svou výdrž, odvahu a sebeovládání. A zkouška “O tři orlí péra” se nejspíše u táborníků setkala s úspěchem, neboť Braťka posléze rozsáhle popsal celý její průběh v časopise Junák (číslo 6-7/1918), odkud se zkouška začala šířit mezi ostatní oddíly. Mimo jiné zde píše: “Kladouce důraz na mravní stránku junácké výchovy, cítili jsme v našich oddílech, že není měřítka, dle něhož by junáci mohli prokázati, pokud už vyspěli v ohledu morálním, jak se přiblížili ideálu neohroženého, vytrvalého, sebevládného, obezřetného a čestného jinocha: pravého junáka.” Důraz na mravní (sebe)výchovu zkoušky se zrcadlil ještě v jednom pravidle, že jedinou kontrolou je skautova čest.

Popis jistě zaujal i další oddíly, ale zkoušky se nešířily nijak masově. Dokládá to zhruba o deset let později zmínka v časopise VŠEM, který uvádí, že “péra upadla v zapomnění”. Silnější rozšíření jim přineslo až zařazení mezi oficiální mimořádné zkoušky Svazu junáků v roce 1928. Zde již byla zkouška popsaná v podstatě ve stejné podobě, v jaké ji plníme dnes. Oproti původnímu znění byla prodloužena doba hladovění, “klení a hněvivá sova” byla nahrazena úplným mlčením a hlavně byla vypuštěna podmínka „snésti tři rány prutem přes nahá záda a nepohnouti při tom ani svalem v obličeji“. Je zajímavou ukázkou síly tradice, že tento bod se u mnoha oddílů stal součástí rituálu předávání odznaku a udržel se dodnes, i když švihnutí prutem má často už jen symbolickou podobu.

O tři orlí péra (Junák č. 6 – 7 / 1918)

Tři orlí péra (100 let)

Speciální odznak, který připravil Skautský institut v roce 2017
ke 100. výročí vzniku zkoušky Tři orlí péra

Ideologicky nezávadný název zkoušky umožnil plnění i v dobách zákazu skautingu, kdy se Tři orlí péra stala jakýmsi tajným pojítkem mezi minulostí a budoucností. Zároveň však v sobě získala příchuť nepovoleného, a o to silnější prestiž.

Dnes jsou Tři orlí péra součástí takzvaných výzev pro skautský věk, ale způsob i forma jejich plnění se může lišit oddíl od oddílu. Rozdílné bývá často pořadí jednotlivých zkoušek, množství pokusů o jejich opakování či rituály před zahájením a po úspěšném dokončení celé výzvy. V drobných detailech se pak mohou odlišovat i podmínky pro splnění jednotlivých úkolů.

Navzdory všem těmto odlišnostem jsou však pravidla po celých sto let v zásadě totožná. Sílu zkoušky tak násobí její minulost a propojuje nás s těmi, kteří ji plnili kdysi před námi. Dnes stejně jako před sto lety zvyšují Tři orlí péra sebevědomí každého jedince, upevňují v něm cit pro čest, povzbuzují odvahu a vůli, a probouzejí zájem o volnou přírodu a ničím nerušený pobyt v ní.